Sbírky
Informace o sbírkotvorné činnosti a sbírkách Muzea Vysočiny Jihlava, příspěvkové organizace, jsou k dispozici na samostatné stránce sbírek.
Top exponát jihlavské sbírky
Jednou z možností, jak získat peníze ve prospěch muzejních sbírek, jsou i každoročně vypisované granty ministerstva kultury v programech ISO – integrovaný systém ochrany. V oblasti konzervace a náročného restaurování může organizace spravující majetek kraje získat až sedmdesátiprocentní příspěvek, do roku 2019 to bylo padesát procent. Lze se tedy pustit i do náročných zákroků, které musí provádět pouze kvalifikovaný restaurátor specializovaného oboru a z běžného rozpočtu bychom si je nemohli dovolit. Pravdou je, že žádosti podléhají výběrovému řízení komise MK a zdaleka ne všem je vyhověno, na druhou stranu získání dotace ukazuje, že volba záměru byla správná a také potvrzuje význam a vysokou hodnotu věci i v celorepublikovém měřítku.
Cechovní prapory byly spolu s dalšími atributy ve své době symbolem pospolitosti a jednoty řemeslníků. Mimo jiné jsou dokladem tehdejší profesní hrdosti i důležitosti ji veřejně a výrazně manifestovat. Množství dochovaných praporů či korouhví pochází z 19. století, které bylo v tomto směru obdobím jejich renesance. Vlastní prapor měly školy, města, cechy, spolky, sdružení i kluby a penězi se na nich nešetřilo. Konkrétně cechovní korouhve mají většinou tvar plamene či dvojplamene, svislá část je připevněna k žerdi a horní okraj listu bývá přichycen ke kovovému zdobenému rameni, na cípu bývá střapec. Jihlavské praporce se však tomuto typu zcela vymykají, nejen tvarem, ale i velikostí. Mají tvar rovnoramenného trojúhelníku se střapcem na cípu, tvarově jde tedy o fábory. Obzvlášť překvapivá je jejich velikost, krátká strana se pohybuje mezi 160 a 190 cm, ramena měří od 250 až do úctyhodných 360 cm. Na tomto místě si kladu otázku, zda je možné, že by se na velkorysém pojetí cechovního praporce mohlo odrážet sebevědomí soukeníků (jejichž prapor je s největší pravděpodobností z dochovaných nejstarší, dat. 1781) a potřeba demonstrovat své dominantní postavení jako nové nejvýznamnější hospodářské síly nastupující po zcela vyčerpaném a vyhaslém dolování stříbra, jež bylo ukončeno uzavřením všech štol v okolí města a přesunutím Horního úřadu do města Brna v roce 1783.
Další cechy pak pravděpodobně soukenický vzor následovaly. Prapory se zhotovovaly z hedvábí různých barev, hlavně modrého a zlatobéžového, jeden z nich je zelený a jeden bordó. Hedvábí má vytkávaný vzor. Všechny korouhve mají jako emblém vložený oboustranný obraz, olej na plátně, na němž je zobrazen patron daného cechu a jeho atributy a biblický výjev. Datace se pohybuje od roku 1781 do 1. poloviny 19. století.
Prapory patří muzeu víc než 100 let. Byly získány z farního úřadu u sv. Jakuba Většího v roce 1917 a zapsány do přírůstkové knihy pod čísly 5712 – 5729. Později byly odděleny žerdě a nákončí (o nichž není v původních zápisech žádná zmínka) a nadále jsou textilní části registrovány v 2. stupni evidence samostatně. V originálním zápisu z roku 1917 je uváděno 18 kusů, do dneška jsou stále uchovávány jako celek. Náležely těmto cechům: soukeníci, kameníci a zedníci, pekaři, truhláři, bednáři a váleči sudů, krejčí, společně pasíři, zámečníci, kováři hřebíků, pilníkáři a cínaři, dále kloboučníci, ovčáci, tesaři, hrnčíři a kamnáři, mlynáři, řezníci, postřihači, pláteníci, kováři a podkováři, ševci a další spojený cech pletařů baretů a ponožek.
První byl restaurovaný praporec kameníků a zedníků, bylo to v roce 1989. Další dva opravila v r. 1992 paní Jana Kneiflová. Záměr zrestaurovat celý soubor se začal realizovat v roce 2002. V přihlášce byl představen dochovaný celek a v dalších letech pak postupně vybírány jednotlivé kusy. Doporučující posudky včetně předběžného rámcového rozpočtu vypracovali odborníci z Moravského zemského muzea a pražského Umělecko průmyslového muzea, PhDr. Z. Fišer, PhDr. E. Uchalová a Ing. A. Samohýlová. Posledně jmenovaná je od počátku realizátorkou restaurování textilních částí praporců. Restaurování oboustranných olejomaleb na plátně, navíc poškozených prověšováním a povětrnostními podmínkami při používání korouhví v průvodech, patří k velmi náročným pracem. V roce 2003 byla svěřena atelieru IMAGO v.o.s., konkrétně ji provedli ak. mal Kateřina a Jan Knorovi., později se podařilo získat restaurátorku MgA. Magdalenu Rafl – Bursovou. Vznikl dobře spolupracující tandem, který realizuje restaurování celků za nejpříznivějších podmínek. Jde o práci komplikovanou i tím, že je vždy potřeba z textilu odborně vyjmout obraz, obě části zrestaurovat zvlášť a následně zase zkompletovat. Jedná se i o časově a prostorově náročnou práci, vzhledem k velkým rozměrům textilií je problematický i transport. Komplikace způsobuje někdy pozdní oznámení výsledků výběrového řízení na MK a nutnost ukončovat celou akci včetně vyúčtování a zpráv do konce kalendářního roku, někdy nečekané posunutí termínu uzávěrky přihlášek. Další administrativa a s ní nutnost práce na každoročním vypracování žádosti v předstihu přibyla v souvislosti s „předkolem“ pro krajský úřad a portál. Zkrátka jeden z tanečků, které si kolem grantů užíváme, je rozhodně kvapík. Samozřejmě přes toto malé postesknutí jsme vždycky, pokud to vyjde, šťastní příjemci dotace. Náklady na restaurování cechovních praporců od roku 2003 byly prozatím 838 tisíc korun, z toho ministerstvo přispělo 434 tisíci. Cena se vždy odvíjí od skutečných nákladů na materiál a náročnosti zvoleného postupu restaurování. Ten se může zejména u textilní části zásadně lišit, protože zatímco se rozsáhlé poškození řeší třeba fixováním na krepelínu, pouhé rozvláknění je možné téměř neznatelně zcelit. Vždy je praporec čištěn, prán, vyjme se malba, hotová se opět vsazuje, provádí se množství testů a rozborů, ať už jde o strukturu vlákna nebo chemické a fyzikální vlastnosti barviv. To vše obnáší u každého kusu minimálně stovku hodin, u některých i pětinásobek. Ač jsou postupy výhledově zhruba odhadnuty, vždycky restaurátorka reaguje na aktuální stav. Práce na oboustranných malbách je podstatně náročnější než na běžných obrazech na blindrámech. Kromě zubu času se na jejich stavu projevuje i zacházení, kterému byly vzhledem k jejich účelu vystaveny. Nikoho by nenapadlo nezpevněný obraz šikmo věšet, nechat vlnit či dokonce vlát i za větru a deště, což se korouhvím během průvodů obvykle dělo. Perličku jsme zaznamenali u jednoho praporu, kdy byl do obdélníkového otvoru vložen z neznámých důvodů původně oválný obraz. K náročným úkonům se proto při restaurování řadí vyrovnávání podkladového plátna, navíc s oboustrannou malbou. Výsledek práce paní Magdy Bursové proto vždy působí jako malý zázrak.
Ve zbídačeném stavu jsou ještě 4 prapory, ale podaří-li se zrestaurovat i ty, kolekce bude zachráněná kompletně, což je pro sbírku velmi důležité. Pro její ochranu je nutné hlavně správné uložení v odpovídajících podmínkách, i o to je zapotřebí se postarat. Tady je velký problém, protože nejvhodnější uložení je naplocho v prachotěsném obalu a bezprašném prostředí se speciálními mikroklimatickými podmínkami. Při znalosti současného stavu depozitáře textilu je to jen snem, o kterém si vzhledem k prostorovým možnostem a stavu budovy Masarykovo nám. 57, kde je textilní depozitář umístěn, budeme muset nechat ještě dlouho jen zdát. Velikost praporů a citlivost materiálů, z nichž jsou vyrobeny, je vůbec velkým problémem. Původní záměr byl vystavit je v nových expozicích jako jednu z „perel“ muzejních sbírek. Bohužel ale nikdo nebyl schopen přijít na způsob, jak je bezpečně instalovat. Proto jednou z mála příležitostí, kdy je mohli návštěvníci vidět, byla krátkodobá výstava barokních předmětů v roce 2017.
