z muzejních sbírek...

Inhalační přístroj „INHALA“

Do přírůstkové knihy byl zapsán inhalační přístroj „INHALA“. Z dochovaného léčebného návodu lze vyčíst mnoho o jeho blahodárných účincích na lidské zdraví: „Lidé žijící ve městech, na zaprášených ulicích, v kancelářích, dílnách, ve školách, hostincích, ve vlaku a autobusech, v elektrických tramvajích – trpí šmahem katarhy horních cest dýchacích i měli by netoliko denně kloktati a nos proplachovati než ulehnou, nýbrž i inhalovati, aby vyschlé sliznice nosu a hltanu i hrtanu zbavili usazených tam součástí prachu, kouře a bakterií.“

I když se inhalování tekutiny začalo používat až koncem 19. století, inhalační terapie má velmi hluboké kořeny. První zmínky jsou již 4000 let staré a popisují inhalaci kouře z pasty durmanu či rulíku zlomocného. Starořecký lékař Hippokrates (460–370 př. Kr.) ordinoval svým dýchavičným pacientům léčebné inhalování horké páry obsahující různé aromatické látky, například eukalyptový olej. Galén (129–216 n. l.) zase doporučoval k inhalaci siřičitou páru z vrcholu Vesuvu. U nás se ještě v padesátých letech minulého století kouřily protiastmatické cigarety.

Přístroj „INHALA“ vyráběla pražská firma Humana. Byl s oblibou používán pro snadnou inhalaci nosem a ústy. Často se mlha vypouštěla přímo do vzduchu uzavřeného pokoje. Tak mohla v jedné místnosti dýchat vzduch nasycený mlhovinami inhalačního léku celá rodina.

Z léčebného návodu:

„Do baňky inhalačního přístroje „INHALA“ naleje se (do výše asi 1–2 cm ode dna) inhalační lék. Do zabroušeného otvoru baňky vsune se spodní část zabroušeného skleněného násadce a na gumičku nasadí se buď plochý trychtýřek ústní, chceme-li inhalovat ústy, nebo dvojrourka, chceme-li inhalovat nosem. … sevřeme balonek rukou a tím se počne tvořiti mlha, kterou pak hlubokým vdechováním inhalujeme.“